ROZHOVOR: Co nám prozradila herečka Veronika Freimanová?

Martina  |  26. 8. 2016  |  Přidat komentář

rozhovor

Herečku Veroniku Freimanovou určitě znáte. Z filmu Sněženky a machři, ze seriálu Vyprávěj a někteří možná i z divadla. Kromě toho, že je to výborná herečka, je pověstná i tím, jak skvěle vypadá. A právě proto jsem se rozhodla s ní udělat rozhovor na náš blog. Moc mě totiž zajímalo, co všechno pro svůj vzhled děla, ale i to, jak se jí hrálo v seriálu Vyprávěj, jaké je to hrát jedno divadelní představení dvacet let a jaký byl začátek její kariéry. A myslím, že by to mohlo zajímat i vás…

Veroniko, začnu obligátní otázkou, na kterou se vás asi ptá kde kdo, ale mně to nedá. Vypadáte výborně, jak to děláte? Máte nějakou speciální radu? Je za tím hodně práce, nebo je o to u vás takové nenásilné a jde to tak nějak samo?

Já nevím, já jsem se tomu nikdy zase tak moc nevěnovala. Určitě to bude ale i tím, že mám dceru, která má svůj salon Laboratory a ten si myslím, že je hodně dobrý, takže jsem v takovém jemném diktátu. Co se dá, tak řeším nenásilnou formou a nechám si poradit od ní.

A tam se vám starají o pleť, o vlasy  a o všechno, co je potřeba?

Ne, v Laboratory se mi starají jen o pleť. Musím říct, že jsem ráda, že jsem v rukou odborníků. A co se týče vlasů, tak se o mě už léta letoucí stará můj kadeřník Oskar a už si vůbec nedovedu představit, že bych mu do toho nějak mluvila. A on si ani nenechá, tak to jsem taky tak trošku v diktátu :-) Ale myslím si, že za ta léta mám okolo sebe lidi, kterým důvěřuji a kteří, dle vašich slov, se o mě starají dobře.

Když jste teď říkala „za ta léta“, tak mě napadla otázka: Staráte se o sebe jinak teď, než když Vám bylo třeba 20?

To úplně nevím, dvacet si zas tak moc nepamatuji. Vím, že jsem měla dost mastnou pleť, takže od doby, co jsem se musela líčit, ta pleť potřebovala hodně čistit, takže jsem pravidelně chodila na kosmetiku už od mládí. Pravda ale je, že kdysi to vypadalo trochu jinak.

A máte nějaký kosmetický produkt, který máte pořád u sebe a bez kterého si to nedokážete představit?

No já jsem nejradši, když vůbec nemusím nic používat –  to je o prázdninách a když je sluníčko. Jinak pravidelně samozřejmě používám krémy, které, to mi radí v salonu mé dcery. A co se týče dekorativní kosmetiky, tak to tak úplně nenásilně přišlo, že mám všechno od Estée Lauder – tužky na oči, pudry, make up,… Prostě jsem zjistila, že jak jdu životem a Prahou, tak si vždycky koupím něco od ní.

Estée Lauder je trošku dražší značka – dáte vy osobně u kosmetiky na cenu? Věříte tomu, že když je značka dražší, tak že bude kvalitnější? Nebo na cenu vůbec nehledíte?

Co se týče té dekorativní kosmetiky, tak přestože je Estée Lauder dražší, tak mně ty věci strašně dlouho vydrží a v tom se, myslím, ta kvalita odráží. Vidíte, že si koupíte řasenku a za pár hodin máte černé kruhy pod očima, nebo že vám stíny nedrží. A něco jiného prostě vydrží celý den. Takže spíš se rozhoduji podle toho.

A třeba české značky zkoušíte? Teď je takový boom podporovat český trh…

To spíš takové ty bio věci – třeba šampony bez chemie nebo tělové krémy – třeba s měsíčkem. Neříkám, že bych to úplně prvoplánovitě vyhledávala, ale ráda používám i české věci.

Když se Vás zeptám na parfémy – jaké vůně se Vám líbí?

Tak já mám ráda hodně lehké a květinové vůně, už leta letoucí používám věc, která tady není. Je to španělská značka Loewe a vůně se jmenuje A Mi Aire. Tuhle vůni mi vozí kamarádka, která žije na Mallorce. Nechápu, proč se to nedováží, je to strašně lehoučké, taková květinová voda, a mám to strašně ráda.

Já Vás překvapím, protože se to dováží i k nám. My na notino.cz tuto značku máme a dokonce i přesně tu Vaši vůni. Jinak co se týče vůní, moc tedy neexperimentujete, je to tak?

Moc ne. Prostě už vím, co chci a vím, že nejsem schopná nosit těžké parfémy, ani pudrové věci. To se už asi nezmění.

A co když dáváte parfém jako dárek, troufnete si vybrat sama?

Troufnu, ale zase dávám to, co se líbí mně. Protože třeba ty těžké vůně necítím. Jsem schopná najít pěkný parfém pro svého muže, protože máme stejný vkus. Ale dát parfém ženské, to je dost těžká věc.

veronika freimanova

 

To máte pravdu. Posuňme se teď ale už k jinému tématu, k seriálu Vyprávěj. Nechci se Vás ptát na ten seriál jako takový, ale spíš mám pocit, že část popularity toho seriálu byla dána tím, že diváci z něj cítili určitou nostalgii. Proto mě zajímá, jestli i Vy během natáčení jste tuto nostalgii cítila. Jestli ty minulé časy na Vás tzv. „dýchly“.

Ono to není pro mě zas tak daleko. Ta Jana Dvořáková byla věkově o něco málo starší, o nějakých deset let. Takže její mládí bylo moje dětství a pro mě to bylo takové, že jsem v tom hrozně ráda existovala. A někdy jsem i špatně nesla, že jsou v dekoracích věci z Ikey, nebo že to tam prostě nepatří. Protože moji vrstevníci to jasně věděli, že tohle nebylo nebo tak.

Takže nebylo mi to úplně jedno. Už bych to samozřejmě nechtěla vrátit, ale bylo to pro mě takové dobře známé.

A je přece jenom něco, co Vám z té předrevoluční doby chybí?

To vůbec nemůžu říct. Já nejsem nostalgik a rozhodně si nemyslím, že doba před revolucí byla něčím dobrá. Takhle jsem to rozhodně nevnímala. Co se týče třeba módy, tak to člověk vidí tak, že to byla doba jeho dětství a je mu to důvěrně známé a přesně tuší, co je inovace. Ale že by mi něco chybělo, to fakt ne.

A když to srovnáte z pohledu Vaší profese – tak když vy jste začínala jako herečka, což bylo vlastně před revolucí, tak vidíte nějaký rozdíl třeba v příležitostech, jaké jste měla Vy a jaké mají mladé herečky dnes?

Já tím, že dnes už nejsem začínající, tak přesně nevím, jaké mají mladé herečky příležitosti. Podle mě teď je to o tom, jak se podaří start. A dřív to bylo spíš pozvolnější a klidnější. Jedna věc se vyvíjela z druhé, protože těch věcí se dělalo daleko víc. Daleko víc se dělalo dětské vysílání, pohádky. A na tom dělali ti nejlepší herci, takže člověk měl šanci potkat se s panem Peškem a panem Růžkem a ty věci se člověk postupně učil.

Teď je strašné štěstí, když se někomu podaří start jako třeba Aničce Linhartové nebo Aničce Fialové a pak je šance jet dál. Ale jsou desítky a stovky holek, které to štěstí neměly. Teď je to podle mě o té jedné příležitosti – buď ji potkají a podaří se to, anebo si na ní taky můžou vylámat zuby a tím to skončí. Tím je ta doba nemilosrdnější.

A pokud byste měla říct Vy, co byla pro Vás taková největší herecká příležitost?

Já jsem fakt měla to štěstí, že se točila spousta věcí pro to dětské vysílání, točilo se hodně pohádek. Teď se točí jedna dvě do roka. Tehdy to byly inscenace v papírové dekoraci a točily se jich mraky, protože se vysílaly každou neděli.

Potom když vzpomenu ty větší věci, tak to byla třeba moje spolupráce se Zdenkem Zelenkou. To byly krásné inscenace jako Lorna a Ted nebo Ideální manžel. A ve filmu to samozřejmě byly Sněženky a machři, potom s režisérem Janákem to byli Snowboarďáci a Rafťáci a tyhle ty věci. A když jsem potom dostala nabídku na Vyprávěj bez jakéhokoli konkurzu, tak jsem si to ani nedovedla představit.  Sice bylo jasné předem, že to bude mít sto dílů, ale já jsem to nebrala jako nějaký nekonečný seriál. Ono se taky točilo vždycky půl roku a půl roku se psaly scénáře, takže to bylo úplně jinak připravované. Byla to opravdu poctivá práce. Potom jsem dostala nabídku od Jirky Adamce na další seriál, což byla poslední série Cest domů a to byl takový kolotoč, že se na tom člověk hrozně naučil. Ta příležitost je podle mě o tom, že člověk jde někam dál.

Když si vybíráte nebo se rozhoduje o nějakém projektu nebo o roli, tak co je pro Vás to kritérium, jestli to vzít nebo ne?

V první řadě je to scénář, pak samozřejmě lidi, od režie po kolegy. To je samozřejmě důležité, pokaždé se ti lidi musí sžít dohromady a je to smůla, když se člověku nepodaří na něco se těšit. Ale to si ani nepamatuju.

A máte nějakého oblíbeného kolegu, nebo kolegyni, se kterými ráda hrajete? Se kterými se doplňujete a máte pocit, že jste na podobné vlně…

Já mám velký štěstí na kolegy, nemůžu ani říct, koho bych měla neoblíbeného.

Určitě jste měla štěstí i na spolupráci se Zdeňkem Žákem, se kterým hrajete už řadu let v Divadle Bez zábradlí asi Vaši nejslavnější inscenaci Každý rok ve stejnou dobu…

My už to opravdu hrajeme se Zdeňkem 20 let a vždycky znova zvažujeme, jak s tím naložit. Diváci musí přistoupit na začátku té komedie na to, že je nám třicet tak stejně, jako na konci musí přistoupit na to, že je nám pětaosmdesát. Je krásný, že do tohohle dobrodružství s námi jdou. Musím říct, že poslední představení, které bylo zrovna včera, tak lidi stáli a to je něco, co člověka dojme a je to takový ten absolutní dík, který diváci hercům za ten večer dají a je to hrozně hezké. Takže si člověk vždycky řekne, že to naše rozvažování, jestli už na to nejsme třeba v moc pokročilém věku, je zbytečné. Ještě nám přece jenom není těch pětaosmdesát.

Takže i vás, herce, to pořád baví, nejen ty diváky?

Neuvěřitelně! Zrovna včera jsem si uvědomila, jak to záleží vždycky na každém tom konkrétním večeru. Jak každé představení je jiné, jak se člověk pokaždé posune v tom vědění o životě. Jak mu ty věci „docvakávaj“ a jaký je dar hrát nějakou věc takhle dlouho a „nespotvořit“ ji, protože to díky té dlouhé době může být čím dál tím blíž reálné konverzaci. Naše znalost těch dvou postav už je tak důvěrná, že vlastně tu chvíli žijeme a čím jsme starší, tak už z toho našeho herectví vymizela jakákoli rivalita a takový to herecký „teď já“ a už se tou hrou navzájem vedeme. A najednou, po těch X letech, je to strašně znát i na těch divácích. Prostě je to neuvěřitelné, že máme pořád plno. To, že si ty lidi řeknou, že to není ztracený večer a vrátí se a děkují. Nebo třeba včera vyšly takové dvě starší paní na jeviště a daly nám kytičku a Zdeňkovi nějaký dáreček, tak to je dojemné. Je to už vlastně takové setkávání. Já nevím, kde se v Praze berou pořád ty lidi, ale jsem za to vděčná.

Navíc Praha je prý město, které má nejvíc divadel na metr čtvereční…

No o to je to cennější. A jsou představení, které pár repríz po premiéře zejí prázdnotou. Ono totiž ta nejlepší reklama je fakt to, když si to představení lidi navzájem doporučí. A to je hezké. Takže jo, baví nás to pořád.

veronika freimanova

 

A vnímáte diváky, kteří na Vás chodí, už během té hry, když hrajete? Jsou pro Vás už i při tom hraní důležití?

To poznáte, že ty lidi jdou s vámi. Někdy jsou třeba reakce na úplně jiných místech, než jsme zvyklí. Strašně je to poznat, když to jsou třeba zadaná představení, kdy si to koupí nějaký podnik a je to součást programu. Diváci to představení spolu s námi vytváří, takže jo, i díky nim je každé to představení trochu jiné.

Mě ještě zaujalo, jak jste říkala, že za ty roky hraní tu postavu vlastně poznáváte. To mě nikdy nenapadlo, že jako herečka k té postavě máte logicky úplně jiný vztah po dvaceti letech hraní než třeba jen po půl roce.

Přesně tak, je to jiné. To je to kouzlo divadla. Ve filmu to zamrzne ve chvíli natočení – to už je tam všechno to, co o té postavě víte. Ale v divadle vám spousta věcí „doklapne“ až časem. A to je to rozpětí, jak vám říkám od třiceti do pětaosmdesáti. My jsme to zkoušeli, když nám nebylo ani čtyřicet a v té době si doslova neuvědomíte humor určité věty. Člověku časem postupně dochází, jak třeba jen důraz na určité slovo úplně změní význam. A to se vám nestane u něčeho, co se z repertoáru stáhne po padesáti reprízách nebo po jedné sezóně. Je to dar hrát komedii takhle dlouho. Nesmí se z toho ale stát rutina.

A kolikátá už je to teda repríza, kterou jste včera se Zdeňkem Žákem hráli?

To je asi otázka spíš pro Heřmánka, ale já bych mluvila možná už o 700.                               

A vy sama chodíte do divadla jako divák?

Jdu na zaručené nebo doporučené věci. Ráda se nechám pobavit, ale ne zas moc často.

A jste přísný divák? Kritický?

Já i u filmů jsem takový ten divák, co ví, kolik to dalo práce a že nikdo na světě nedělá inscenaci ani film s tím, že si říká „podívejte se, jakou jsme nazkoušeli blbost“. To rozhodně ne. Takže jsem nadšený divák a jsem strašně zklamaná, když zjistím sama pro sebe, že se to nepovedlo. Jsem vstřícný člověk, který i každý nový český film láká s tím „tak ukažte, co se povedlo“.

Když jsme u těch českých filmů, tak se zeptám na Vaši roli ve filmu Sněženky a machři po 30 letech. Věděla jste hned, že tu roli vezmete, nebo jste to zvažovala? Ono se totiž říká, že druhé pokračování filmu nikdy není tak dobré jako první díl…

Ten film vznikal na popud Antonína Duchoslava (pozn.: herec, který hrál Vikiho Cabadaje). Těch pokusů bylo hodně, a  když už se to začalo nějak rýsovat, tak jsme si řekli, že do toho buď půjdeme všichni, anebo nikdo. Nebylo to takové to bezhlavé nadšení, že bychom se všichni vrhli do neznáma s představou, že to bude za každou cenu. Byla to opravdu schůzka a rozvaha všech zúčastněných lidí. Ono by to totiž nemělo smysl, kdybychom do toho nešli všichni, co se týče těch hlavních postav.

veronika freimanova

 

Mluvily jsme hlavně o vašich postavách v divadle a v televizi, máte nějakou vysněnou postavu nebo spolupráci, co se týče filmu?

Ne, já můžu říct, že mě potkávají věci vždycky úplně z jiného kouta, věci, které bych nevysnila, nebo by mě to nenapadlo. A většinou to bývá tak, že se nejdřív leknu, jestli vůbec jsem toho schopná a stavím se k těm věcem dost pokorně. Takže nemám. Já už jsem mockrát říkala, že jednou z mých prvních rolí a náhod byl klaun v Činoherním klubu.

Když jste zmínila ten Činoherní klub, to je strašně pozitivně vnímané pražské divadlo (hlavně v době Vašeho účinkování bylo), sen spousty herců je tam hrát. Jak jste to vnímala Vy, když jste tam byla. Uvědomovala jste si to, že máte opravdu štěstí?

Jo, to bylo jasný. Tehdy to bylo vůbec nejlepší divadlo v Praze a tam se člověk učil, jenom když dýchal vedle lidí, jako byl třeba Petr Čepek. Bylo to hrozné štěstí a potkalo mě to v době, kdy jsem o tom ani nesnila. Bylo to divadlo, ze kterého se neodchází.

A jak jste se tam dostala?

To byla náhoda všech náhod. Byla jsem na konzervatoři a Vladimír Procházka, současný šéf Činoherního klubu, byl tehdy pozván na konzervatoř, aby vybral čtyři kluky a čtyři holky do budoucí inscenace. On šel původně na DAMU, kde mu řekli, že tam si nikoho vybírat nebude, protože nikoho nepustí kvůli absenci, tak skončil na konzervatoři. No a nás osm vybraných teda přišlo do toho Činoheráku, kde nám řekli, že se ta inscenace nebude nakonec dělat. Ale že místo toho potřebují kluka a holku do hry Parádní pokoj. „Tak třeba ty a ty“ a ukázali na mě a na Míšu Peška a začali jsme zkoušet s Pepou Somrem a Martinem Štěpánkem a bylo to neuvěřitelné.

A pak už jedna věc vycházela z druhé. Jiřina Třebická si zlomila ruku a režisér Macháček chtěl záskok do Hudebního klauna. Tak se přišel podívat na moje maturity, chvíli tam stál a pak odešel a to už mě „omejvali“. To už jsem měla jednu maturitu za sebou. Dole nechal lísteček s tím, abych přišla a udělala ten záskok. A když byla pak premiéra, tak režisér Macháček tam byl celou dobu se mnou a dopoval mě jak nějakého boxera v ringu. Takového režiséra už jsem v životě nepotkala. A na tohle představení zase přišel Jirka Menzel a po představení si mě nechal zavolat a říkal, že mu cpou do komedie nějaké holky, které on nechce a že tam chce mě, protože já umím dělat kotrmelce… Tak tahle nenásilně jsem tam vplula a jedna věc vyplývala z druhé.

Asi to tak mělo být…

Asi to tak mělo být no. Zaplaťpánbůh. Takže takhle to bylo, úplně náhodou. Byly jsme čtyři holky, a kdyby tehdy ukázal Vladimír Procházka na někoho jiného, bylo by to jinak… Prostě štěstí.

To je, myslím, moc pěkný závěr našeho rozhovoru, tak Vám za něj děkuji.

Komentáře

V diskuzi je 0 příspěvků

Okomentujte článek
Jméno: Váš email (nebude zveřejněn):
Komentář:
Jméno: Váš email (nebude zveřejněn):
Komentář:

Podobné příspěvky

BACK TO COOL: Rychlá proměna denního looku na večerní

BACK TO COOL: Rychlá proměna denního looku na večerní

Transformujte denní líčení na večerní za pět minut! Podzimní, trendy večerní #líčení vám do třetice představí naše Business woman. Ať už se rovnou z ...

Celý příspěvek

BACK TO COOL: Jaký typ osobnosti jste vy?

BACK TO COOL: Jaký typ osobnosti jste vy?

V naší podzimní kampani jsme vám představili tři úspěšné ženy. Ve které z nich se nejvíce vidíte Vy sama? Zkuste si náš zábavný kvíz a podělte se s ...

Celý příspěvek